Důl Michal je klíčovým místem pro pochopení průmyslové proměny Ostravy. Areál dnes funguje jako památkově chráněný muzejní objekt a návštěvníkům ukazuje cestu horníka do práce v prostředí, které bylo po ukončení provozu zachováno s důrazem na autenticitu.
Počátky dolu sahají do 40. let 19. století. V prostoru Michálkovic probíhaly státní kutací práce a roku 1843 začalo hloubení. Po nálezu dobyvatelné uhelné sloje byla v roce 1849 udělena koncese k dobývání uhlí. Důl dostal jméno Michal podle Michaela Laiera, úředníka vídeňského ministerstva financí. V roce 1856 přešel spolu s dalšími státními doly do majetku Severní dráhy Ferdinandovy.
Zásadní podobu získal areál při modernizaci v letech 1913–1915. Provoz přešel od parní energie k elektrickému pohonu a vznikl kompaktní soubor provozních budov, strojovny, těžní budovy, koupelen, lampovny a administrativy. Po druhé světové válce byl důl znárodněn a v roce 1946 přejmenován na Petr Cingr. K názvu Michal se vrátil roku 1990.
Největší hodnotou Dolu Michal není pouze architektura, ale zachovaný dojem posledního pracovního dne. Návštěvnická trasa sleduje cestu horníka od šaten přes lampovnu a známkovou kontrolu až k jámě a strojovně. Díky zachovanému vybavení je možné velmi konkrétně číst každodenní rytmus velkého hlubinného dolu.
Dochoval se mimořádný soubor původního technického zařízení, zejména elektrické těžní stroje a další vybavení modernizovaného provozu z počátku 20. století. Jáma Michal dosáhla konečné hloubky přibližně 670 metrů. Součástí areálu byla také úpravna uhlí a briketárna.
Po ukončení těžby byl povrch dolu zachován jako průmyslové muzeum. V roce 1995 byl areál prohlášen národní kulturní památkou a od roku 2000 je ve správě Národního památkového ústavu. Dnes je přístupný veřejnosti a slouží rovněž kulturním a vzdělávacím akcím.
Důl je součástí Evropské cesty průmyslového dědictví ERIH. Jeho expozice je koncipována tak, aby nevypadala jako dodatečně vytvořené muzeum, ale jako provoz opuštěný po poslední směně.