Osel byl symbolem bohatství Kutné Hory v období největšího rozkvětu stříbrného hornictví. Patřil k Oselskému rudnímu pásmu pod jižní částí historického města a jeho hluboké dobývky byly na přelomu 15. a 16. století evropským technickým unikátem.
Důl Osel patřil k nejvýznamnějším dolům jižní části kutnohorského revíru. Nejstarší písemné zprávy pocházejí z druhé poloviny 14. století, ale báňská činnost na Oselském pásmu je starší. Vrcholu významu dosáhl Osel v pozdním 15. a na počátku 16. století.
Podle odborného vyhodnocení starých měřických údajů sahaly dobývky komplexu přibližně 500 metrů vertikálně pod povrch. Provoz se stal postupně ztrátovým a důl byl v letech 1542–1545 opuštěn.
Osel se stal legendou už za svého provozu. Staré rčení „dokud bude Osel řváti, bude Hora v štěstí státi“ vystihovalo, jak silně byl důl spojován s hospodářským osudem města.
Ve velkých hloubkách museli horníci řešit dopravu rudy, větrání a především důlní vody pomocí soustavy jam, hašplů a odvodňovacích děl. Pro svou dobu šlo o mimořádně hluboký a technicky náročný provoz.
Přesná poloha hlavní těžní jámy Osel není dodnes jednoznačně určena. Pod historickým městem se nachází rozsáhlé zatopené staré důlní prostory Oselského pásma.
Turisticky zpřístupněný středověký důl u Hrádku bývá často nesprávně označován jako Osel. Odborný výzkum ale prokázal, že jde o jiné důlní dílo na Oselském pásmu.